Jdi na obsah Jdi na menu
 


Star Gate: World of Gray 3

25. 3. 2007

Star Gate:
World of Gray
Part 3 – Tajemný Charakter

By Van Tom

 

r. 2132 pozemského letopočtu

Stanoviště Beta

 

Jarod se zadíval z oka své rezidence na stanovišti Beta. Šedé mraky pluly po obloze a celé město se zdálo být mrtvé.

Už zde byli přes týden a ještě si nezvykli na život 22. století.

A to už měla vzlétnout Enterprise, uchechtl se Gray. Promnul si oči a zamířil do kuchyně, Ellen už vařila kafe na dost nedůvěřivě vypadajícím kávovaru.

„Panebože… je možné že tenhle čínskej šmejd přežije sto dvacet let?“ zakroutil hlavou při pohledu na stroj.

Ellen mu nabídla hrnek vonícího kafe.

Gray po něm rychle chňapnul a usrkl.

„Teď ti už můžu říct, že je z Ruska z 80. let?“ křivě se na něj zazubila.

„Ale chutná pořád strašně,“ dopil šálek a položil ho na linku z nerezu. To tady byl největší luxus. No co… když je jednou generál, tak ať si to užije.

 

//

Gray vystupuje z auta a jde směrem k velkému ranči. U branky na něho kývne vytáhnutý mladík – balík z venkova.

„Je vevnitř,“ přikývne mladík a plivne na zem.

Gray nic neřekl, jenom pokývnul hlavou a pokračoval za branku.

Dveře byly otevřené a tak bez zaklepání vešel dovnitř.

Uvnitř ho uviděl. Hrál si se svými vnučkami a na své holé hlavě měl slušivý texaský klobouk, kdo by to do něho řekl?

„Dobrý den, generále,“ pozdravil Gray a opřel se zábradlí.

„Běžte si hrát nahoru,“ poslal je pryč plešoun v klobouku, „nazdar, co tě sem přivádí.“

„Jsem tu, abych vám řekl, že mám zájem o tu práci.“

„Ale, Jarode, když jsem ti o ni říkal, ještě bylo vše v pořádku. Měl by jsi jet pomoct najít otce, jednotkám se bude hodit každý člověk, ten prales je obrovský…“

„Plukovník Emerson mi včera řekl, že pátrání bylo zrušeno. Prý nenašli nic, podle čeho by dokázali, že tam byl. Chci tu práci,“ přešel k němu, „pokud je tak důležitá, jak tvrdíte, byl by na mě hrdý.“

Generál se zamračil.

„Dobrá. V pondělí mi končí dovolená, do té doby jste zde mým hostem. Ještě vám toho o programu a komplexu musím říct hodně.“

„Děkuji, generále Hamode.“

//

 

„Takže by jsme měli zahájit útok zde a zastavit je palbou tímto směrem,“ ukazoval Johanson na mapě jakéhosi solárního systému o čtyřech planetách.

„Podle hlášení, tam Ishua nechal poslat dalších osm Ha’Taků,“ oznámil Dave, který měl v rukách několik listů papírů a zakresloval do mapy značky.

„To by nám znemožnilo ústup,“ zakroutil hlavou Johanson a napřímil se nad mapou.

„Myslím, že by jsme měli provést menší sabotážní operaci, která by narušila jejich obranu,“ navrhl McCallan.

„Tady za Zetrou čtyři je malé pole asteroidů, měli by jsme přijít od tamtud,“ píchl prstem Lick do mapy v místě jakýchsi drobných teček.

„Dobrá, budeš velet druhé XC-04 a chci tam 4 Tel’Tacy koaliční rozvědky!“ přikývl Johanson a odhodil stranou veškeré osobní neshody s Lickem.

„Měli by jste vyrazit co nejdříve. Ishua tam bude přesouvat své další lodě z vnitřní oblasti,“ řekl Dave.

„Má tam hodně planet. Mohli by jsme říct Hosh-Pakovi ať podnikne menší výpravu, přece mu ještě dlužíme něco od minula za ty al’keshe,“ sbalil mapu Johanson a vydal se k lodi.

 

„Já jsem doktorka Jasterová, budu vás provázet vaším uvedením do stáze a následnou terapií magnetickou rezonancí,“ představila se milá doktorka s delšími hnědými vlasy oděná v bílém doktorském plášti.

Stáli ve velkém sále s bílými sterilními stěnami. Byli na vyvýšené plošině a před nimi se nacházelo neprůstřelné sklo a za ním obrovský přístroj magnetické rezonance. Tenhle vypadal podivně… v základu to byl normální pozemský, opatřený komponenty od Tok-rů, s nějakými hi-tech udělátky antiků nebo snad asgardů. Kdo ví k čemu všemu to sloužilo, když tu bylo to sklo.

„Počkat. Kde je generál?“ zarazila se však doktorka.

I SG-13 se ohlédla, ale Jarod tu nebyl.

„Říkal, že musí ještě něco dořešit,“ vzpomněla si Dicková.

 

//

„Nataly, v Brookdownu otvíraj nový kino, nechtěla bys tam se mnou večer zajít?“ vydal ze sebe nejistě mladík s mutujícím hlasem.

„Uh,“ řekla zaskočeně mladá dívka, Nataly Dicková, „Pete… překvapil’s mě…“

„Tak jo, nebo… nebo ne?“ tlačil ze sebe nervózně Pet.

„Promiň, ale dneska večer, už něco mám,“ řekla nakonec Nataly a otočila se k odchodu.

Mladík si v duchu nadával a sledoval jak odchází.

„Nataly, počkej.“

„Ano?“ otočila se k němu nazpět.

„E, užij si to,“ vyklopil ze sebe Pet.

Nataly se usmála a sedla na kolo.

 

Všude venku se už zatáhlo a byla teplá letní noc.

Pet seskočil z kola a opřel ho o plot. Nejistě se rozhlédl a pak zamířil ke dveřím domu.

Nahoře se svítilo. Takže bude doma…

„Ahoj Petře,“ pozdravila ho paní Dicková, která přišla otevřít.

„D-Dobrý večer, paní Dicková. Chtěl bych mluvit s Nataly,“ řekl nejistě mladík a v duchu se propadal.

„Dobře, počkej chviličku. Je nahoře, zavolám ji,“ řekla mu paní Dicková a odešla.

Opřel se o zábradlí na verandě a čekal.

„Nataly, máš tu někoho… pojď dolů,“ slyšel zevnitř.

Poté se ozvali lehké cupitavé krůčky, které se řítili z naleštěných dřevěných schodů.

„Ahoj,“ pozdravil ji Pet.

Byla stále v džínech a tričku. Pod paží si nesla několik knížek.

„Eh, nazdar,“ pozdravila nejistě.

„Půjdeme?“ zeptal se Petr.

„Mmm, vždyť jsem ti řekla, že na dnešek něco mám,“ vykrucovala se.

„Nikoho tady nevidím,“ bránil se Pet a snažil se ji vytáhnout z domu. Už se otáčela k odchodu, když se přemohla a zůstala stát na místě.

„Musím si ještě něco dořešit,“ řekla a otočila se k úprku, když ji vypadla jedna z knih.

Chtěla se pro ni ohnout, ale Petr byl rychlejíší.

„Hmm,“ zamručel, když si prohlížel obálku knihy, „‘Fyzika – svazek třetí‘… Tak tohle je pro tebe více, než já?“

„Ale Pele, tak to přece není…“

„Ale je,“ vzmužil se najednou Petr, „víš ty co, klidně se na tebe můžu vykašlat. Jen si tu zůstaň se svou fyzikou. Končím s tebou, sbohem!“

Když dořekl, hodil knihu na zem a otočil se k odchodu.

Nataly se ze ním dívala, dokud nezmizel z dohledu. Na kraji se jí objevila první slza. Sehla se a vzala ze země svůj svazek Fyziky.

„Co potřeboval?“ zeptala se jí matka, která se vrátil z kuchyně.

„Ale nic,“ řekla Nataly, „ještě se půjdu učit…“

//

 

„Dobrá, začneme bez něj,“ přikývla Jasterová a pokračovala na chodbu a do jedněch hermeticky uzavřených dveří.

„Proč jsou zavřené a je na nich napsáno ‚nevstupovat‘?“ zeptal se podezřele Ness.

„Nebojte,“ řekla vyťukala kód.

Dveře se s pod tlakem otevřeli a oni vešli dovnitř. Za nimi se okamžitě znovu hermeticky uzavřely a v místnosti se rozsvítilo záložní zelené světlo.

„Vezměte si tenhle oblek,“ pronesl nějaký chlápek přes komunikátor ve svém gumovém ochranném obleku.

„A co my?“ zkřivil úsměv Rick.

„Vy je nebudete potřebovat,“ řekl muž.

Všem přeběhl mráz po zádech.

Dalšími dveřmi vstoupili do přetlakové komory a ovzduší se začalo pomalu měnit. Ze stropu vyjeli neforemné trubice a začaly se sterilizací bakterií.

„Uáá, padá na mě ledová voda a vy tu máte ochranný oblek!“ stěžoval si Fres.

Prošli druhými hermeticky uzavřenými dveřmi.

Nacházeli se v obrovské hale. Stáli na kovové konstrukci z mřížových panelů odkud vedlo schodiště až dolů. Teplota se zde blížila bodu mrazu. Svítilo zde temné zelené světlo a dole byly nějaké nádrže.

„Na nic nešahejte, ten tekutý dusík tu může unikat,“ varovala je dole doktorka.

Když sešli úplně dolů, nacházeli se přímo proti dvaceti velkým nádržím plných světle zelené tekutiny a z boků chlazených tekutým dusíkem.

Ness nejistě koukal dozadu a vyděsil se.

Prudce se vrhl proti doktorce a svalil ji na zem, než stihla reagovat vytáhl ji z pouzdra u obleku zbraň a namířil na ni.

„Co blázníš?“ vykřikla zděšená Troyová.

„Co – to – má – znamenat?“ řekl pomalu po slovech Ness a mířil doktorku.

„Uklidněte se,“ říkala doktorka pomalu a zvedala se ze země.

Mřížované plechy nad jejich hlavami se rozdrnčely. Ze zhora k nim přiběhlo celé komando s odjištěnými samopaly.

Na nic nečekali. Velitel běžel dál a pažbou přes hubu sundal Nes¨se k zemi. Dva pomohli doktorce a ostatní mířili na zbytek SG-13.

Ness chtěl použít devítku, ale velitel mu přišlápl ruku ve které ji držel. Sebral ji ze země a natáhl k Jasterové.

„Doktorko,“ předal ji a znovu zatlačil tvrdou botou do Nessovi dlaně.

„To je v pořádku,“ řekla mu a odstrčila ho od Nesse.

Pomohla Rickovi zvednout se a popadnout dech.

„Mohl by jste to zkusit ‚rozumě‘?“ zeptala se ho.

„Dobrá. Kdo je v těch nádržích v zadu?“

Všichni se podívali tím směrem.

„Um, byli to… byli to pacienti. Byli vystaveni radiaci, někteří příliš dlouho,“ odmlčela se, hodně přemýšlela zda a jak jim to může říct, „prováděli jsme na nich pokusy. Teď jsou ve stázi.“

„Jak dlouho?“ zeptala se Dicková, těla plavoucí v zelené kapalině nevypadaly nejlépe.

„Deset let,“ řekla doktorka s klidem.

„Myslím, že už nebudeme potřeba,“ řekl velitel komanda, pohlédl ještě křivě na Nesse a poté se otočil k odchodu.

„Budete nás tu také držet deset let?“ zeptala se rozrušeně Troyová.

„Ne, ale potrvá to asi týden. Je to živný roztok, bude to jako by jste hluboce spali. Postupně do vás budeme dávat různé látky a léky. Průběžně vás při tom vystavíme radiaci. Na konci budete připraveni vrátit se na Zem.“

„Dobrá,“ přikývl nakonec Ness a natáhl ruku Troyové na rameno, „doufám, že Jarod nám zaručí bezpečí.“

„Eh, doktorko, já… nemůžete mě tu nechat. Já… už jsem byl vystaven radiaci, další ozáření by bylo smrtelné,“ sklonil hlavu Fress.

 

//

„Hawku, Fresi, v sektoru C se něco stalo s rozvodem, rychle to tam dejte do cajchu!“ rozkřičel se kapitán.

„Jasně šéfe,“ přikývl Hawk a táhl Frese za sebou směrem ze strojovny.

„No tak, pust mě!“ osočil se nižší Fres a vyvlekl se mu.

„Není čas na hádky, když se tady něco posere jdeme ke dnu všichni!“ usadil ho Hawk.

Chodba byla prázdná, šli rychle jak jen to šlo.

„Sakra, ty dveře sou zaražený…“ postěžoval si Fres, když se snažil dostat do sektoru C.

Hawk se prudce rozběhl a narazil do dveří pod kliku.

„Uf, už by to mělo jít,“ řekl a promnul si naražený loket.

„Rychle na to!“ přikývl Fres a vrazil dovnitř.

Na podlaze již byla velká kaluž a z trubek nahoře unikal pramínek vody.

„OK kámo, hoď mi izolačku,“ vyzval Hawk a zamířil k rourám.

Situaci však podcenil, vevnitř byla trubka protlačená a chránila ji tenká vrstva. Jakmile se jí dotkl praskla a do obličeje se mu nahrnul proud vařící vody.

„Urgghhh!“ řval a oslepený padl k zemi.

„Hawku!“ vykřikl Fres a vrhl se k němu.

Rychle ho odtáhl od trubek, voda v nich pomalu slábla a teď vytékala jen troška.

Fres k nim skočil a snažil se to dodělat, ale praskly další dvě.

„Hla…hlavní uzávěr,“ vydal ze sebe opařený Hawk.

„Jo!“ křikl Fres a vrhl se na druhou stranu. Nejdříve uvolnil záložní systém a poté pustil normální. Cestou zpět ho zasáhlo několik výtrisků.

Hawk tam nebyl.

Ve dveřích tam stál kapitán.

„Blahopřeji Ralphe, zachránil jste ponorku. Bohužel, došlo k poruše oběhu u jádra.“

Fres na něho jen zíral, stál tam, uprostřed kaluže, promočený od hlavy až k patě, aniž by si uvědomil riziko, které podstoupil.

„Na obalu byla malá trhlina… to stačilo. Půjdete s těmito pány, mají podezření, že by jste teď mohl být ‚radioaktivní‘…“ pronesl kapitán a pustil dovnitř dva pracovníky v gumových oblecích.

„Ne! Pusťte mě! Kam mě to taháte? Nechte mě!“ bránil se Fres.

Marně….

//

 

„Dobrá,“ sklonila hlavu doktorka, „pro tento případ tu máme toto. Ale nevím na kolik to bude účinné a jestli to nebude potřeba brát pravidelně.“

Jasterová šáhla do šuplíku a vytáhla dvě velké injektory naplněné neznámou tekutinou žluté barvy.

„Tretonin?“ zkusila Dicková.

„Ne, je to náš výrobek.“

„A-ha,“ přikývl Fres, vzal si přístroje do rukou a vyrazil po schodišti.

 

„Co to k sakru je?“ nahrbil se Dave nad monitorem.

„Děje se něco?“ znejistěl McCallan, který nyní musel řídit většinu stanovišť.

„Něco na radaru. Proletělo to podezřele rychle orbitou planety,“ vypovídal Dave.

„Mám je zkusit sundat?“ usmál se škodolibě Cardwell, přichystaný skočit do křesla a vypálit drony.

„To určitě. Mohl to být meteor, nebo tak něco… dronů je málo… vyšlete dva letouny na průzkum,“ rozhodoval McCallen.

Dvě zářivě černé X-302 upravené pro průzkumné mise vzlétly z hangáru k místu průniku, ale nic nezachytili ani elektronicky ani opticky.

„Vracíme se na základnu,“ oznámil vysílačkou jeden z pilotů.

„Nejspíše to byl jen meteorit,“ přiznal McCallen.

„Neřekl bych…“ zarazil se tiše Dave a zahleděl se na monitor, na kterém se objevovaly propočty dráhy.

„Po vstupu do atmosféry dvakrát změnil směr?“

 

„Tohle je pro tebe, na,“ nabídl mu medik injektor.

„To je od tebe milé, že mi to neseš, až sem,“ zakřenil se Gray, který se právě díval na město z nejvyššího ochozu vládního paláce.

„Co bych pro tebe neudělal…“ žertoval Fres a zkusil plivnout dolů, „hmm, padá dlouho…“

„Ostatní prý ve stázi budou týden, možná dva, podle toho jak na ně bude působit léčba.“

„Nebo deset let, jak ti tam vzadu.“

„Doufám, že z toho neměla Jasterová nějaké potíže,“ znejistěl Jarod.

„Hmm, Ness se zase jednou unes a vlítlo na nás bezpečnostní komando, ale jinak v pohodě…“

„Cha, to se dalo čekat. Možná jsem vám to měl říct, ale jaksi jsem to nestihl. Dneska jsem si pořádně přivstal.

„No to se jeden má, když mu přihoděj takovou kočku na výpomoc…“

„Myslíš Ellen? Tak to jsme viděli všichni, že na ní můžeš jen oči nechat,“ uchechtl se Gray a poplácal Ralpha po zádech.

„Ale klídek,“ mírně se začervenal doktor, „když už se smějeme tak si to píchnem, ne? Aspoň to nebude tolik bolet.“

Vytáhli injektory a zamířili na svá ramena. Stiskli spouště a vpravili si do těla účinnou protilátku. Ralph se popadl za kolena a Jarod se podepřený o zábradlí celý prohnul. Bodnutí nebolelo, ale vakcína šířící se tělem jako ďábel.

„Ou, to je teda síla…“ polknul Fres.

„Myslel jsem, že to bude působit, až při kontaminaci,“ přikývl Gray s podivně zkřiveným obličejem.

„Ne, ne,“ usmála se Ellen, která se právě objevila na schodech s táckem kávy, „večer si ještě užijete.“

Fres se co nejvíce vzchopil a hrdě prohlásil.

„Ale to přece vůbec nebolí!“

„Ale nekecej… sama jsem to dostala,“ kroutila hlavou a přejížděla mu rukou po rameni, „tak kam jsi to dostal?“

„Au!“ procedil Fres skrz zuby, když se dotkla rány po vpichu.

„Dobrá káva,“ pochválil Jarod a vrátil hrnek na tácek. Když se podržel za levé koleno mohl už celkem chodit.

„No jo,“ usmála se, „mám ti vyřídit, že ti břídilové dole něco zachytili na radaru a nejsou si zcela jistí co to bylo. Ani se nedivím, svěřit takovým případům obranu města…“

„Dobrá, skočím se tam podívat. Teda, spíše dokulhám, ty tu asi zůstaneš s Ralphem, co?“ provokoval Ellen i přes Fresovy záporné, vyděšen, nejisté a vražedné grimasy.

„Ale jasně,“ olízla se, „že, brouku?“

„Uh,“ vydal ze sebe Fres.

 

„Tak co se to tu děje?“ zeptal se Gray, když jakž takž dokulhal do řídícího centra.

„Nevíme, nějaká malá loď zřejmě přistála na planetě. Komanda teď pročesávají okolní terén. Doufáme, že na něco narazí,“ kroutil hlavou McCallen, „musejí mít výborné maskovací systémy, kdyby nezanechal tepelnou stopu po vstupu do atmosféry, ani by jsme si ho nevšimli, ale pak se nám ztratil.“

„Dobrá, myslíte si, že to vůbec může být nebezpečné? Nemohla to být nějaká poškozená loď obchodníků?“ radši se ptal Gray.

Čelní neprůstřelné okno s výhledem do města se mírně prohnulo a na povrchu popraskalo. Poté dolehl i zvuk exploze.

„Nejspíše ne.“

Když se zvedl uviděl černý dým vycházející z blízkého průmyslového komplexu.

V místnosti se ozvala poplašná siréna, blikl červený alarm, ale vše téměř v zápětí ustalo.

„Zaútočili na strategické body,“ rozhlédl se McCallan.

První výbuch zničil centrální rozvodnu energie, druhá menší hlavní vysílač a třetí zatarasila příjezdový most, který odděloval severní část a hangáry od zbytku města.

„Okamžitě stáhněte všechny z průzkumu. Potřebuji tady co nejvíce lidí. Vy zabezpečíte Vládní budovu a blízké okolí, já se vydám do průmyslové zóny. Další na řadě bude nejspíše stanice pro kontrolu bezpečnosti,“ rozkazoval Gray a vytáhl ze zbrojnice vedle nabitou P-90.

„Rozkaz, pane,“ přikývl McCallan a nasoukal se do neprůstřelné vesty.

 

Jarod vyběhl ven na ulici a rozkázal dvěma komandům směr jejich patroly.

Přimhouřil víčka a zadíval se na stanici kontroly. Ano. Něco se tam vážně pohybovalo! Natáhl svou P-90 a zkusmo s lehkým zaměřením vystřelil. Mohl minout o dobrých 30 metrů, ale cíl si toho všimnul a zmizel z dohledu.

Jarod přebil a dal se doběhu k stanici.

A zrovna teď, když mám team ve stázi, vedení někde tuří goauldy a můj jediný medik má nedobrovolné rande...

Z takhle vypjaté situace si za pár minut běhu úplně propotil tričku. Blbec jeden hrdinský, musí dělat vždycky machra a ukazovat svou postavu a nenosit při tom neprůstřelnou vestu?!

„Pane, senzory zachytili nějaké elektromagnetické vlny tímto směrem,“ ukázal velitel komanda, které ho doprovázelo, oděný do nafouklého brnění hranatých tvarů, zelené barvy a zbraně vypadající jako montáž dvou P-90, granátometu a nějaké rušičky.

„Máte polohu?“ otřel si Jarod orosené čelo.

„Máme směr, tudy tři sta metrů,“ znovu ukázal velitel, „mám přivolat posily?“

„Ne. Nebo, zavolejte, ať jdou z druhé strany.“

„Rozkaz, generále!“

Jarod se znovu dal do běhu a s ním i celé komando. Plot s ostnatým drátem nebyl překážkou.

Jarod už zahlédl na konci dlouhé zdi siluetu tajemného útočníka, když se jeden z vojáků neudržel a vystřelil.

„Sakra!“ křikl na něho Gray a rukou mu sklonil zbraň, „teď jsme ho varovali.“

Ozval se svižný svist. Několik metrů před ně dopadly dva leskle šedé válečky. Vojáci je napjatě sledovali, až došlo k implozi.

Ulici zaplavil příval zeleného záření a téměř ihned ustal.

Velitel si rukou pro jistotu otřel kryt přilby a poté rychle rukou vytáhl malé PDA zařízení na jeho boku, které blikalo jako zběsilé.

„Pane, narůstá zde radiace. Blíží se nebezpečným hranicím. Zřejmě za to mohou ty zbraně,“ oznámil velitel od PDA.

Jeden z vojáků komanda klesl na kolena.

„Měli by jsme se stáhnout.“

„Ale tak nám unikne,“ řekl Gray a sledoval ruku, kde se na nekryté kůži objevovaly pupínky způsobené ozářením, přesto protilátka séra působila a buňky zasažené radiací a rakovinou znovu vracela k životu.

„Já to zvládnu, vy se stáhnete.“

„Jste si jistý, generále?“

„Ano, jsem.“

„Věřím, že svou práci uděláte dobře.“

 

//

„A synku, když už s tebou mluvím, generál Hamond mi říkal, že ti sehnal práci,“ řekl Aaron Gray svému synovi.

„Ano. Pracuji teď u letectva. Je to velice zajímavá práce, až přijedeš budu ti ji muset ukázat. Ahoj,“ zavěsil Jarod asi po hodině telefon.

 

„Bohužel,“ řekl generál Hamond.

„Ale vždyť pracoval u armády,“ bránil se Jarod.

„Vím, byl můj přítel. Ale nezapomeň, že už u ní nepracuje a byl celkem dlouhou dobu v zajetí nepřítele. Nic neříkám, ale jistí muži ve vedení by mohli mít podezření, že by mohl být špehem. O našem projektu se nesmí nikdo dozvědět za každou cenu. Je mi to líto, ale oddělení pro dohled už připravilo krytí, tady je složka.“

 

„Tak jsme tady, SGC.“

„Hmm, myslel, jsem, že George pracuje na něčem jiném,“ zachmuřil se Aaron Gray.

„Jenom, mě sem dostal, má jiné starosti. Tak pojď tati, ukážu ti to,“ vyzval ho Jarod.

Vystoupili z auta před velikou šedou budovou.

Bylo to veliké pracoviště Amerického letectva.

„Tady testujeme nové letadla ve vzduchovém tunelu,“ ukázal Jarod dolů. Byli v asi dvacet metrů vysoké hale a pod nimi byla zavěšená stíhačka v termodynamické tunelu vystavovaný proudu vzduchu.

Aaron se nepatrně zachmuřil. V telefonu to znělo zajímavěji, že by mu George dlužil tohle?

„Zajímavé, tady prožíváš ty dobrodružství a zachraňuješ lidi se svým týmem?“ zajímal se.

„Um,“ vypustil Jarod, věděl, že krytí nesmí prozradit nebo opustí SGC navždy a mu i jeho otci provedou ‚výmaz paměti‘.

„Ano, je to velmi zajímavé. Naše práce už zachránila mnoho výborných pilotů v bouři…“

„Věřím, že svou práci uděláš dobře.“

 

//

 

Tajemný útočník se mu ztrácel v dáli a záření ho silně vysilovalo i když už téměř zmizelo.

Napadl ho snad dobrý nápad. S jinou možností už nepřišel.

Odklopil P-90 a vystřelil flash granát. Ten letěl dost daleko, ale pak se odrazil od vysokého železného plotu a vybuchl tajemnému útočníkovi přímo před ksichtem.

Dal se do sprintu, aby oslepeného útočníka co nejdříve dostal.

Byl asi metr osmdesát vysoký a byl v tmavě modré kápi s jakýmsi brněním na rukou, které mu zpod pláště vyčnívaly.

Sakra,to není brnění, uvědomil si pozdě, když začal útočit zblízka.

Je to zbraň.

„Vzdej se,“ řekl jen Gray a útočník do zaměřil po slechu a z přístrojů na své ruce po něm vrhl spletenec modrých blesků.

Ty Graye srazily k zemi a propálily mu tričko na hrudi.

Gray pohotově vrhl několik granátů.

Jeden vybouchl těsně vedle a další na útočníka svrhly kovovou konstrukci, která ho přirazila k zemi.

Už viděl.

Vrhl po něm další dávku blesků, ale Gray uskočil.

Druhá se odrazila od stěny a zmizela v neznámu.

Jarod si nahodil P-90 a vystřílel mu dávku do ozbrojené ruky.

Elektronika na zápěstí praskala a při pokusu o další výboj udělila ránu střely do prostřelené ruky. Jarod k němu přistoupil a nohou zbytek dodělal. Poté ho vytáhl z pod hromady sutě a shrnul mu kápi.

Skrýval se pod ní mladý muž s černými vlasy. Trochu mimo smysly a vysílený.

„Kdo jste, proč jste na nás zaútočili?“ ptal se Gray.

„To vám nemohu říct,“ vydal ze sebe vyčerpaně mladík.

„Tví velitelé tě v tom nechali a jestli chceš naši pomoc, budeš mi to muset říct, rozumíš?“

„Jsme –“ začal naučený proslov mladík, ale zastavil se. Rty se mu cukaly a oční zorničky se začaly rozšiřovat, až…

 

„Konečně jsi vzhůru,“ poklepal ho Fres.

Gray se rozhlídl, ležel v posteli někde na ošetřovně.

„Co se stalo? Kde je ten mladík?“

„Našli jsme tě tam kousek od hromady suti. Byl si vyčerpaný, protilátky ti docházely a záření ti šlo na mozek. Nejspíše tam ani nikdo nebyl. Nikoho jsme nenašli, ani živého ani mrtvého. Jediné co jsme našli byl tenhle kousek modré látky,“ ukázal Fres.

„To bylo z jeho pláště!“ bránil se Gray.

„Jsi si jistý? Neboj. Dostal si další protilátku včas. Ale další už nedostanneš, tak si dávej bacha. Tělo si na ni začne zvykat a přesto, že ho stále chrání, už ho nemůže více vstřebat. To je i můj případ. Dostanu zásah a jsem tuhej… blbá radiace…“

 

//

„Můžete mi to říct, jsem doktor.“

„To víte, že vám to řeknu,“ uklidnila ho doktorka, „jste čistý.“

„Ale… vždyť… byl to únik vody z trhliny u jádra… musela být radioaktivní! Jak to, že nejsem ozářený?“ divil se Fres.

„Nebyla. Ta voda byla nekontaminovaná. Nejspíše jste si spletl potrubí. Žádná nemoc z ozáření u vás nehrozí. Nebyl jste zasažen…“

 

//

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hodnoceni

(Lojza, 12. 5. 2007 20:04)

tomudle říkáš povídka?